zde najdete přehled plemen...

Nikdo nemuže s jistotou říct,jaký původ má americký quanter.Říká se,že je to nejstarší plemeno ve Spojených státech a je potomkem koně chickasaw,jehož osadníci přivezli od Indiánů.Toti koně byli malého a zavalitého vzrůstu,zřejmě španělského původu.První osadníci se rádi bavili jezdeckými soutěžemi a k nim samozřejmě potřebovali rychlé koně.Plnokrevníci,kteří se na území Ameriky dostali ještě předtím,než v Anglii vznikla plemenná kniha,se zřejmě podíleli na vzniku tohoto plemene.

Jméno guanter dostal podle délky tehdejšího závodiště,tj. čtvrt míle.Po celých Spojených státech se konaly dostihy koní,i když ne na hezkých dlouhých rovných tratích,jak tomu bývá dnes.Spíše šlo o širé pláně u osadnických vesnic.

Soutěžili mezi sebou buď majitelé koní nebo jejich jezdci a vítězem se stal vždy ten,kdo měl zkrátka nejrychlejšího koně.Chov quanterů i anglických plnokrevníků postupoval na americkém kontinentě stejným tempem.Někteří plnokrevníci sloužili jako chovní koně i pro quantery a spousta koní na krátkou vzdálenost byla v americké plemenné knize zanesena jako plnokrevníci i přesto,že ne všechny jejich pokrevní linie vycházejí z anglické plemenné knihy.Podle jiné teorie byl quanter vyšlechtěn mnohem později na americkém jihozápadě.

Lidé tam totiž rádi pořádali dostihy na krátkou vzdálenost a kovbojům se hodil kůň,který dovedl okamžitě zrychlovat,byl snadno ovladatelný a vhodný též pro práci s dobytkem.Možná by bylo vhodnější tehdejší quantery označovat jako typ a nikoli plemeno.Nicméně dnes je americký quanter jako skutečné plemeno uznán.

Popis:Hlava quantera je malá,široká,s malýma špičatýma ušima,záď a vnitřní strana stehen jsou výrazně osvalené.Kohoutek je dobře stavěný a poskytuje dobrý zákldy pro sedlo.Quanter má hezkou stavbu těla,je inteligentní a dobře se cvičí.

Využití:Většině lidí se při zmínce o quanterech vybaví westernové ježdění,ale quanter je rovněž koněm závodním.Dnes se předvádí při rodeu nebo pólu,často se využívá pro terénní i rekreační ježdění.

 

Sdružení American Quarter Horse Association bylo založeno v roce 1940 a je největší světovou organizací sdružující chovatele jednoho plemene.Má téměř 4 miliony členů!!

Quanter+arabský kůň=quarab

V roce 1989 vznikl plemenný registr pro křížence koně arabského a quantera,v roce 1991 pak bylo navíc povoleno plemeno piant.Quarab smí pocházet pouze z linie arabského koně,quantera nebo plemene piant a oba rodiče musejí být uvedeni v plemenném registru.Quarab má vzhled jako arab nebo quanter.Má vznešenou hlavu s velkýma očima,široké čelo a vyklenutý nos.Výška se pohybuje od 140 do 160 cm.

 

 

Prapůvod amerického klusáka ("první linie") se datuje do r.1780 - anglického hříběte Messengerra (majícího vlohy pro klus po norfolských kočárových koních) dovezeného z Anglie do USA r.1788. Messengerův původ nalezneme v "General Stud Book", což je plemenná kniha Anglického plnokrevníka - jako předka zde najdeme Godolphina, arabského plnokrevníka. Messenger zemřel po 20-ti letech prožitých v nejrůznějších hřebčínech v USA (Pensylvánie, New York, New Jersey aj.) v r.1808, pochován na Long Islandu. Své klusácké vlohy předal mnoha svým potomkům, ač sám v zápřeži nikdy nezávodil. Messenger připouštěl všechny typy klisen vč.dnes již neexistujících morganů, kanadských mimochodníků a narrangasettských mimochodníků, díky čemuž se do chovů dostalo mnoho koní s mimochodem, což pocházelo jak ze "zdrojů" původu anglického, tak i z kmene španělských genetů (tolik vynikajících čistým, dnes u amerických klusáků tolik požadovaným) mimochodem, přeživších v potomstvu španělských koní, dovezených conquistadory do Ameriky v 16.století.  (V USA je dnes poměr mimochodník-diagonální klusák 4:1!) 

Samotným zakladatele "druhé linie" byl hřebec Clay, potomek hřebce berberského, dovezeného r.1820 z Tripolisu. Za nejvýznačnějšího představitele am.klusáka je však pokládán Hambletonian , narozený roku 1849 - je považován za "hřebce zakladatele amerického klusáka". (Byl velmi plodný, v letech 1851-1875 se stal otcem 1 335! potomků). Hambletonian, blízký příbuzný Messengerrův, mající však i krev Clayiovu, byl otecem mnoha vynikajících klusáckých potomků, kteří dosahovali skvělých výsledků na dráze, byť on sám nikdy nezávodil a šeptalo se, že míli urazí za dvě minuty a osmačtyřicet a půl sekundy! Hambletonian měřil v kohoutku 155cm a v kříži 160cm (typický znak am.klusáků). Jeho matka, klisna Charlese Kenta (označená dle tehdejšího zvyku jménem majitelovým), blízce příbuzná Messengerovi, své klusácké vlohy zdědila po otci Bellfouderovi, přímém potomkovi proslulého Old Shalese, norfolského klusáka. Vynikající Hambletonianův syn Dexter urazil míli za dvě  minuta a sedmnáct a čtvrt sekundy by byl býval mohl dosáhnout ještě lepších výsledků potkal jej však osud "mazlíčka" velkého nadšence Roberta Bonnera, který ho koupil za 25.000USD, aby mu záhy z důvodů morálních nedovolil ani závodit, ani na něj sedat.

První klusák, který zaběhl míli pod dvě minuty byl mimochodník jménem Star Pointer, který dosáhl času 1:59:25 r.1897 v Readvillu v Massachutses.

Většina am.klusáků má tyto předky: Hambletonian (*1849), George Wilkes (*1856), Dictator (*1863), Happy Medium (*1863) a Electioneer (*1868).

Jedná se tedy o poměrně nový, zhruba 200 let starý rod. Další plemena, jež se o dnešní podobu amerického klusáka zasloužila jsou : Kanadský klusák, Hackney, Narragansettský mimochodník, Arabský kůň, Berberský kůň, Morgan. První klusácké závody se pořádaly podél cest - ulice větších měst bývaly přehledné a tak tudy vedly závody. nakonec také proto se v mnoha am.městech jmenuje jedna ulice "Race street" - závodní ulice.
Klusáckým dostihům se v Americe dařilo až do první světové války jako venkovskému sportu, pak přišla dvě desetiletí útlumu, v r.1938 signály znovuzrození 
korunované r.1940, kdy skupina newyorských obchodníků vzala do té doby venkovské klusácké dostihy pod svou ochranu a udělala z nich nový sport, který se později ujal v mnoha am.metropolích a po celém světě.

POPIS

Jedná se o souladně stavěného koně, svalnatého, přední nohy bývají kratší než zadní - proměnlivá konstituce, typu anglického plnokrevníka, hlava není tak "ušlechtilá", ale velmi líbivá.

• záď: přestavěná, velmi mohutná.

• nohy: zdravé a pevné, velmi kvalitní kopyta, přímý chod (klus je výrazný s dlouhou fází vznosu, krok bývá méně prostorný, cval těžkopádnější ).

• kohoutek: výrazný, nižší než záď.

• plece: mohutné, krk perfektně nasazený.

• kopyto: kopytní rohovina u klusáků je maximálně kvalitní, tzv. "ocelová".

POVAHA

Klidný, vytrvalý, charakterní, houževnatý, bojovný a tvrdý, většinou vyniká i odvahou, i když ji na dráze nemůže uplatnit tak dobře jako dostihoví koně.  (Body Skal ji může uplatnit a taky ji uplatňuje - je to "nebojsa", alespoň někdy). Vzhledem k tomu, že klusáci jsou chováni ve velkých stájích a od mládí jsou podrobeni tvrdému tréninku, nemají tak dobrý vztah k člověku jako jezdečtí koně, ale jsou výkonní, poslušní a učenliví. Klusácký výcvik je velmi náročný, protože úspěch koně závisí na tom, aby ani ve vypjatých okamžicích nenacválal. (Což je rozhodně nyní při práci v sedle rozhodně znát!). Výkon je tím náročnější, že jezdčík v sulce nemá možnost koně ovlivňovat tak bezprostředně jako jezdec v sedle. Špičkový klusák nemůže být všestranný, dnes jsou klusáci výhradně specialisté, doby, kdy stejní klusáci závodili v sulce i pod sedlem, již dávno pominuly.

ZBARVENÍ

Hnědáci, ryzáci, vraníci, někdy i plaváci.

VÝŠKA

Standardní výška plemene v kohoutku je v rozpětí : 142,2 - 162,5 cm.

VÁHA

Do 500 kg.

OBVOD METAKARPU

Okolo 20 cm.

ZÁKLADNÍ VYUŽITÍ

Americký klusák je výhradně sportovní kůň, který neslouží žádné jiné činnosti, než k závodům v zápřeži. Protože však jde o plemeno dokonale prošlechtěné, neobyčejně rychlé a výkonné, věnuje se jeho chovu mimořádná pozornost a američtí klusáci se vyvážejí do celého světa pro zlepšení výkonnosti jiných plemen klusáků. Závody klusáků jsou v USA velice oblíbené, jen maličko zaostávají za dostihy plnokrevníků a patří také k finančně nejvýnosnějším. Pochopitelně, že ceny špičkových koní dosahují astronomických výšek.

Americký klusák zastínil všechny evropské klusáky, a tak se na klusáckých závodech na celém světě setkáváme převážně se zvířaty, která mají alespoň z části americkou krev.

RYCHLOST V KLUSU

V prodlouženém klusu (v tzv.létajícím klusu) v plné rychlosti lze dosáhnout až 14,2 m.s^-2, přičemž kroková frekvence může být až 2,52 kroků.s^-2. Délka kroku může být až 5,92m! Jedná se o diagonální klus.

NÁZEV PLEMENE

American Standardbred.

PŮVOD NÁZVU

Název "Standardbred" byl použit poprvé v roce 1879 a vyjadřuje zásadu, že při zápisu do plemenné knihy musí každý špičkový klusák podstoupit přezkoušení standartní rychlosti. Tento standard byl původně tři minuty, později dvě minuty 30 sekund na míli. U mimochodníků, kteří jsou rychlejší, požaduje standard čas ještě o pět sekund lepší. Dnes je rychlost nižší než dvě minuty na míli celkem běžná.

 

V žilách většiny teplokrevných koní koluje krev Andalusanů, a to hlavně v žilách koní severní a jižní Ameriky. Velice blízcí evropští příbuzní Andalusana jsou určitě Kladrubáci, Lipicáni, Frísky, Neapolitáni, Lusitáni, ale taky Holšteini, Oldenburgové, Orlovští klusáci, Trakéni a mnoho dalších.Jsou to barokní koně, kteří byli do konce 18. století symbolem přepychu šlechty. Aby předvedli, jak umí krásně chodit, klusat nebo cválat, našlapují velice zvysoka a jejich tělo jakoby plave ve vzduchu. Je to velice krásné a pohodlné pro jezdce. Jsou to koně rytířů, turnajů, corridy, rejonela, arény, manéží, drezúry klasické i vakéry, vysoké školy jezdeckého umění, ale také je můžeme vidět v parkurových soutěžích. Každý, kdo na těchto krásných koních někdy jel vám potvrdí, že je to úplně něco jiného. Tento kůň se chce něco učit. Jsou to koně, kteří přemýšlejí, protože situace v koridě, kdy je tváří v tvář k býkovi, je k tomu nutí. Jsou krásní, silní, mají krásný pohyb, vynikající rovnováhu a taky jsou velice chytří a učenliví. Jejich éra skončila koncem 18. století, kdy začali dominovat rychlejší koně, kříženci anglického plnokrevníka. Lidé se chtěli dopravovat rychleji a rozmary šlechty se po francouzské revoluci začaly potlačovat.V knihách se uvádí, že jejich výška je okolo 155 cm, ale ve skutečnosti jsou většinou větší. Hříva a ocas je zvlněn, tím se Andalusan od ostatních liší. Chovatelé jim nechávají dlouhé hřívy. Chovným klisnám vyholují ocas u kořene a koním pro drezúru vakery nechávají ocas dlouhý asi jen 30 cm.
Nejčastěji se vyskytují bělouši, nejméně pak vraníci. Ryzáci se rodí velice zřídka. Chovatelé tvrdí, že v této rase ryzák neexistuje, ale vedení chovu je uznává, když se narodí. Je pravda, že jsem žádného ryzáka Andalusana neviděl, i když jsem byl na mnoha morfologických soutěžích, feriích nebo koňských trzích.
Také Francouz Mário Luruschi, jeden z nejlepších filmových kaskadérů a lidí, kteří připravují koně pro film, nakupuje koně ve Španělsku. Miluje Andaluské koně. Říká, že si zachovali něco z divokosti svých předků a na filmování se perfektně hodí, protože mají výborný vzhled, ušlechtilost a duši. Také tento slavný kaskadér se naučil jezdit ve Španělsku.

V anglickém originále znamená thoroughbred zvíře z dokonalého chovu, tedy plnokrevníka. Tento název je vyhrazen pouze pro anglické plnokrevníky a poprvé se objevil v roce 1921 ve II. svazku Plemenné knihy (General Studbook), v níž jsou zahrnuty rodokmeny britských a irských plnokrevníků. 81 procent genů plnokrevníků pochází z pouhých 31 původních předků, hlavně ze tří orientálních zakladatelů plemene. Anglický plnokrevník je tedy mimořádně prošlechtěné, skutečně dokonalé plemeno.

Původ a historie:

V Anglii byli závodní koně odedávna velmi oblíbení. Již antičtí autoři se zmiňují o zálibě obyvatel Británie v závodech koní i zápřeží, a ovšem i o jejich bojovém využití. Již od dob Jindřicha VIII. se chovali v královském chovu v Hamptoncourtu španělští a italští koně, spříznění s berbery, kteří se křížili s rychlými domácími koňmi. Panovník dal zařídit hřebčín v Elthamu a svedl do něj koně z celé země. Koním, kteří z těchto stájí vzešli, se pro lehký a rychlý pohyb říkalo " hobby" . Hobbies se zasloužili o to, že z dostihů se v Anglii stal nejslavnější sport, jenž byl obdařen přívlastkem " královský" nebo také " sport králů" . Jindřichova dcera Alžběta I. dostihům zpočátku neholdovala - jednou je však náhodně navštívila se svou družinou a pak už si je natolik oblíbila, že je pravidelně nejen navštěvovala, ale také velkoryse podporovala. Závody se staly prestižní záležitostí pořádajících měst, protáhly se i několik dní - tím vznikaly tzv. meetingy. Počty přihlašovaných koní stoupaly. Královna Alžběta založila nový hřebčín v Tutbury.

Král Jakub I., Alžbětin nástupce, roku 1605 objevil při své vyjížďce táhlé pláně poblíž Newmarketu a zde postavil dostihové středisko s dráhou. Pečlivě upravenému povrchu se pak začalo říkat " turf" . Zde se zrodily opravdu velké dostihy. Za Charlese II. přibylo dalších dvanáct závodních drah. Sám Charles stanovil pravidla dostihů a sám i závodil. Aby si Charles zajistil další generace závodních koní, vyslal sira Johna Fenwicka aby nakupoval orientální koně. Ten přivezl celé stádo arabských klisen. Cenné klisny vytvořily pak jádro vybrané skupiny tzv. " Royal mares" neboli " Královských klisen" . K nim byla poté přiřazena legendární trojice orientálních hřebců - Berley Turc, Darley Arabian a Godolphin Barb.

Původ:
Appaloosa je americké skvrnité plemeno. Jako mnoho amerických plemen, i appaloosa je potomkem španělských koní, kteří byli dovezeni do Střední Ameriky a odtud se rozšířili na sever. Appaloosa by pravděpodobně vyhynula jako většina idniánských plemen, ale její skvrnité zbarvení, zděděné po španělských předcích, vzbudilo pozornost několika nadšenců, kteří plemeno zachránili. Oblíbenou oblastí pro chov koní byla chráněná a úrodná údolí řek Clearwater, Snake a Palouse.

Stavba těla:
Charakteristickým znakem appaloosy je viditelné bělmo kolem duhovky a nápadně pestře skvrnitá kůže kolem chřípí. Tělo appaloosy je kompaktní a hluboké s dobře klenutými žebry. Nohy jsou pozoruhodně korektní a silné. Kopyta jsou většinou svisle černě a bíle pruhovaná. Soudí se, že kopyta s tímto vzorem jsou mnohem pružnější. Žíně hřívy a ohonu tvoří obyčejně prameny a jsou jemné a řídké. To usnadňovalo pohyb mezi trnitými křovinami, na nichž hustý ohon uvázne. Délka krku je přiměřená tělu, kohoutek je výrazný, šikmá plec podmiňuje dlouhý, lehký a pružný krok.

Povaha:
Appaloosa je velmi učenlivý, ovladatelný a skromný kůň. Díky zděděné obratnosti v pohybu neschůdným terénem se velmi snadno učí všemu potřebnému pro ovládání dobytka, pro westernové ježdění, ale i pro skokové soutěže. Tito koně jsou velmi tvrdí, ale pracují s elánem a vůči člověku jsou poddajní a učenliví. Plemeno si uchovalo mnoho přírodních vlastností, například schopnost se skvěle se orientovat v krajině, vyhledávat vodu a také se vypořádat s přirozenými nepřáteli. Appaloosy jsou na pastvině zcela samostatné a nepotřebují valný dohled.

Charakteristické rysy:
U tohoto plemene se rozlišuje pět základních typů zbarvení. Je to leopard, zbarvený převážně bíle s tmavými vejčitými skvrnami po celém těle. Sněhová vločka je naopak tmavé zbarvení s bílými tečkami rozesetými po těle, nejhustěji na zádi. Jako deka se označuje tmavé zbarvení, kdy kříž a záď jsou buď bílé nebo skrvnité. Mramorový má drobné pestré skrvnky po celém těle. A konečně jinovatka má drobné bílé skvrnky po celém tmavém těle. Někdy se jako zvláštní typ udávají ještě dešťové kapky, kdy bílý kůň má po sobě velké tmavé skvrny kapkovitého tvaru.
Appaloosa má řídkou a chumáčovitou hřívu a ohon. Kůže je zejména na chřípí a na genitáliích drobně tečkovaná.

Jak je vysoký?
Moderní appaloosa měří v kohoutku 147 - 157 cm.

K čemu je nejvíce využívaný?
Původní appaloosy sloužily hlavně k jízdě bez sedla a k nošení břemen. Indiáni většinou nepoužívali uzdu, jen ohlávku a spoléhali spíše na dokonalý výcvik koně. Jejich moderní potomci však pracují jako kovbojští koně, neboť zdědili skvělý cit pro práci s dobytkem. Třebaže jsou poměrně lehcí, dovedou na lase udržet i těžkého býka. Jsou výborní i pro rekreační ježdění a všechny druhy sportovních aktivit, pokud nejde vysloveně o dostihové záležitosti. Jejich vytrvalost a houževnatost se uplatňuje zejména v distančních jízdách. Zvláště oblíbeni jsou u orgánizátorů turistických vyjížděk, protože se v každém terénu pohybují velmi jistě a jsou zcela spolehliví. Je zajímavé, že appaloosy zdaleka nejsou tak lekavé jako jiní koně. Odkud pochází?
Pochází z Ameriky.

Historie
Chov koní nebyl na našem území nijak řízen, patent Marie Terezie z 13.8.1763 stanovil, že chov koní bude řízen a podporován (jsme tedy v dobách Rakousko-Uherska.) Za vlády císaře Josefa II. byl vydán v roce 1789 Dekret o chovu koní. Řízení chovu koní bylo předáno armádě a v sídlech pluků byly zřizovány „hřebčinské“(hřebčí) stanice. Jejich účelem bylo zajištění dostatečného počtu koní pro armádní účely. Zpočátku šlo o teplokrevné klisny, které byly připařovány polokrevnými hřebci, později se přidávala mohutnější plemena, aby výslední koně byli též využitelní pro zemědělské práce. U zrodu ČT figurují koně Rakouska -Uherska, konkrétně kmeny Furioso, Przedswit a Shagya arab. Pro lepší orientaci si uvedeme stručnou charakteristiku těchto kmenů.
Furioso byl anglický plnokrevník, hnědý hřebec, který působil v hřebčíně v Mezöhegyesi. Narodil se v roce 1841 a založil kmen středně vysokého a středně mohutného koně. Jeho potomci vynikali zejména v zápřahu a jako jezdečtí koně. Časem se vytvořily dvě větve - radovecká - ušlechtilejší (z ní pocházel v Kladrubech působící Furioso XI) a piberská - mohutnější (z této větve byl Furioso XIII, který působil v Pohořelicích na Moravě.) 
Przedswit byl taktéž anglický plnokrevník, patřil k nejlepším z rakousko- uherských polokrevných kmenů, jeho potomci byli mohutnější a převážně ryzáci.
Shagya arab, byl arabský polokrevník z Bábolny, byl používán k celkovému zušlechtění.
Na vybudování podoby dnešního ČT měla největší zásluhu tři stáda: kladrubské, netolické a albertovské.

Kladrubské stádo
Základem byly clevelandské klisny a polokrevné klisny z Piberu a Radovce, jako hřebec zde působil Furioso (bez čísla) z mezöhegyeského hřebčína, Przedswit VII a Shagya X-R. Koně byli středního rámce a menší mohutnosti, tím však nevyhovovali zemskému chovu. Proto došlo v roce 1924 k importování 34 oldenburských klisen za účelem zmohutnění stáda, dále byla použita hannoverská krev a stádo se rozdělilo na ryzé (zde působil zejména Przedswit a Gidran, jejich potomci byli souladnější ) a hnědé (zpočátku nejednotné), působil zde zvláště Furioso VII a Przedswit II, v poválečné době pak hannoverští hřebci Alarm a Diktant, působil zde i syn trakénského hřebce Quoniama Quoniam II. Po čase byla obě stáda sloučena.

Netolické stádo
Jeho základem byly kořistní a vojenské klisny, také část klisen ze zemského chovu. Účelem chovu byla produkce výkonného vojenského jezdeckého koně. Působili zde zejména polokrevní 1119 Furioso XI a 1645 Furioso - 2. Když došlo v padesátých letech ke zrušení vojenských jezdeckých složek, chovatelé se museli zaměřit na produkci těžšího teplokrevníka, který by mohl být více využíván v zemědělství. Ke zmohutnění byli použiti oldenburští hřebci, dále pak Furiosové a následně hřebci německých teplokrevných plemen.

Albertovské stádo 
Zdejším cílem chovatelů byla produkce ušlechtilých jezdeckých koní. Chov ovlivnili zejména plemeníci Furioso XIV, Przedswit III a Star of Hannover III. V 50. letech byl chov přizpůsoben požadavkům zemského chovu, aby koně byli mnohostranně užitkoví. Od konce 60. let byli výrazně používáni trakénští hřebci - Quoniamové (I, II, III.)

Popis plemene
• dospělý ČT je moderního typu, ušlechtilý a výkonný sportovní kůň, středního tělesného rámce
• má dobré linie a pevný fundament, suché klouby
• stavba těla je korektní a harmonická, tělo je dobře osvalené 
• je bez zjevných geneticky podmíněných vad
• hlava je žádoucí suchá, s výrazným okem a klidným výrazem, s výraznými nozdrami
• KVH klisny 161 - 167 cm
• KVH hřebci 162 - 170 cm

Povaha, využití
ČT by měl mít klidnou vyrovnanou povahu a dostatek temperamentu. Je vhodný pro všechny druhy jezdeckého sportu (tj. drezuru, parkury, všestrannost a také vozatajské ježdění), ale celá populace v průměru nedosahuje úrovně světově uznávaných plemen. ( Nicméně se najdou výjimky – v Německu v GP je úspěšný valach po Przedswit XVI-64.) Velmi vhodný je pro běžné jízdárenské či rekreační ježdění a turistiku, dobře splňuje i roli hiporehabilitačního koně. Je vhodný pro začínající jezdce, ale samozřejmě záleží na původu.

Současnost, chovný cíl
Český teplokrevník se stále šlechtí, cílem jeho chovatelů je (dle SCHČT) „ ušlechtilý, korektní a lehce jezditelný kůň, který na základě svého temperamentu, charakteru, prostorné a elastické mechaniky pohybu a pevného zdraví, je vhodný pro všechny druhy výkonnostního jezdeckého sportu v rámci disciplin FEI a je dobře využitelný i pro běžný jezdecký, rekreační a vozatajský sport.“ Chov ČT pokračuje v plném rozsahu v Zemském hřebčinci v Písku, v hřebčíně v Albertovci, v Zemském hřebčinci v Tlumačově, v Národním hřebčíně Kladruby či ve ŠCHK Měník a rozšiřuje se v mnoha dalších soukromých chovech s vynikající úrovní. Chovatelé se snaží dohnat propast vzniklou za éry komunismu, kdy ztratili kontakt s evropskými vynikajícími chovy. Dnes v plemenitbě působí hřebci holštýnští, sportovní němečtí koně či Selle France. Ale vyšlechtit celou populaci ČT, která by mohla konkurovat vyspělým zahraničním chovům - to je ještě běh na dlouhou trať.
Autorka děkuje za lektorování článku SCHČT.

Na závěr ještě zmínka o moravském teplokrevníkovi (pro mnohé čtenáře bude možná překvapením, že jde o oficiálně uznané plemeno…)

Moravský teplokrevník
Tento kůň představoval typ všestranně upotřebitelného koně, který byl vyšlechtěn na podkladě původních domácích klisen orientálního a anglického původu importovanými hřebci, z nichž nejvíce se uplatnily polokrevné kmeny Furioso a Przedswit. Hřebci těchto kmenů z hřebčína Pohořelice a ze zemského moravského chovu silně ovlivnili chov teplokrevných koní v letech 1930-1970 v celém Československu. V roce 1992 byl založen Svaz chovatelů a příznivců moravského teplokrevníka a v roce 2004 oficiálně uznán MZe ČR a má vlastní plemennou knihu. Současný stav činí přibližně 550-600 koní (zhruba 10 procent z populace ČT) a rozlišují se podle metodiky výpočtů původních genů (za zakladatele se považují plemenní hřebci, kteří působili v chovu na Moravě a v Čechách v letech 1880 - 1950.)

 

Původ:
Daleský poník je původní plemeno ze severovýchodní Británie - oblast Severního Yorkshiru, Northumberlandu a Durhamu. Choval se výhradně na východních svazích Pennin v Northumberlandu a v severním Yorkshiru. Plemeno má velmi hluboké kořeny, zřejmě je potomkem keltských poníků, kteří se dokonale přizpůsobili drsnému, skalnatému prostředí. Teprve v posledních sto letech ovlivnili chov velšští poníci, kteří poněkud vylepšili vzhled a chody těchto koní. V 50. letech 20. století chov dalesů značně upadl a plemeno bylo ohroženo vyhynutím. Naštěstí se právě v té době objevil zájem o turistiku na koních, pro kterou se poměrně vysoký a velmi silný dales (bez námahy uveze 100 kg) znamenitě hodí. To mu dopomohlo k novému rozkvětu. V určitém období se daleský poník stal i jatečním zvířetem a tehdy byl skutečně ohrožen vyhynutím. Jako turistický kůň si však získal oblibu a nyní se příležitostně používá i v zápřeži do lehkých kočárů nebo dokonce k místním vozatajským parkurům, kde projevil velkou obratnost, postřeh a díky své síle se snadno dostává i z ošidných situací.

Stavba těla:
Hlava je líbivá, široká v čelní části, s malýma ušima. Hrudník je velmi hluboký, jeho obvod je velký, žebra jsou dobře klenutá. Dales má krátký hřbet a velmi silná, široká, dobře vázaná bedra. Holenní kosti jsou krátké, jejich obvod je menší než 20 cm. Rousy jsou husté, poměrně jemné. Kopyta má tento poník vynikající.

Charakteristické rysy:
Dales je typický poník velkého formátu, s dlouhou hlavou, robustní stavbou, dlouhým hřbetem, což je upomínka na použití jako soumara, a s mohutnou zádí. Je to kůň známý silou a spolehlivostí, poměrně skromný, klidný, vnímavý a ovladatelný. Jako pracovní kůň je vynikající. Daleský pony je na poníka značně vysoký, v kohoutku měří 140 - 144 cm, je tedy větší než jeho příbuzný fellský pony. Zbarvení je zpravidla vrané s poměrně vysokým leskem, bývá to však i hnědák nebo tmavý hnědák. Vzácně se u něj objevují bílé znaky, které jsou však nežádoucí, takže se připouští jen malá hvězda na čele a bílé ponožky nebo korunky.

Temperament:
Dales je velmi citlivý, klidný a ovladatelný. Díky své vytrvalosti může absolvovat i velmi dlouhé turistické jízdy s dospělými i dětmi. Nepopíratelnou předností tohoto plemene je klidná, splehlivá povaha a nemalá odvaha, díky které se dokáže vypořádat s mnohými nebezpečnými situacemi na cestách i v horském terénu. Jako skvělý klusák dokáže za den urazit velké vzdálenosti a v terénu nikdy nezabloudí.

Jak je vysoký?
Daleský pony je na poníka značně vysoký, v kohoutku měří 140 - 144 cm.

K čemu se využívá?
Tento pony vznikl jako ryze pracovní plemeno a vysoce užitkové vlastnosti si přes všechny změny uchoval. Dnes je daleský poník spíše zvířetem sportovním, uplatňuje se jak v tahu tak v jízdě, ale hlavně v turistice.

Původ:
Poník byl ovlivněn několika různými plemeny. Je tady dávné spojení se starými devonským nákladním koněm (Old Devon Pack Horse), pocházejícím z krve dartmoorského i exmoorského poníka, a také s cornish goonhilly poníkem. Oba už vyhynuli. Už ve 12. století se mohli uplatnit orientální anebo východní koně.
K mnohým plemenům, použitým v 19. století, patřili klusáčtí roadsteři, velští poníci, arabi, malí plnokrevníci a exmoorští poníci. V době vrcholící průmyslové revoluce byli na blata vysazeni shetlandští hřebečci, kteří zajistili produkcí důlních poníků. Tento postup měl však katastrofální následky, protože houževnatý dartmoor dobrého jezdeckého typu téměř vymizel. Následoval pokus zachránit plemeno přikřížením velšských horský ponyů, které zastupoval hřebec Lord Polo. Dartmoorský poník pochází z divokých blat a vřesovišť na jihozápadě Anglie a během své historie byl poznamenán četným křížením.

Stavba těla:
Hlava je malá a ušlechtilá, dobře zavěšená na krku. Nemá masité žuchvy. Uši jsou malé a pohyblivé. Holeň je krátká, dostatečně silná. Spěnky jsou velmi korektní. Záď je silná a svalnatá s husným, vysoko nasazeným ocasem. Končetiny a kopyta patří k nejlepším. Dartmoor se považuje za jedno z nejelegantnějších jezdeckých poníků na světě. Je také dobrým skokanem.

Charakteristické rysy:
Pony má vynikající temperament, proto je ideální na ježdění pro děti, nemluvě o jeho příjemných chodech. Pony se vyznačuje vynikajícími plecemi, které mají správný úhel. Proto má velmi dobré chody a podává vynikající výkony. Hřbet a bedra jsou silná. Díky vynikajícímu exteriéru má pony přirozenou rovnováhu. Podobně jako všechna britská domácí plemena i dartmoorský pony je tvrdý a zdravý. Poníci bývají hnědí, tmavě hnědí anebo černí. Chovatelská společnost nepřipouští strakaté zbarvení a neuznává nadměrný výskyt bílých odznaků.

Temperament:
Nejlepší zástupci tohoto plemene jsou odolní a kvalitní jezdečtí ponyové s hladkým, nízkým a pohodlným krokem. Jejich zdravá konstituce, inteligence a klidná povaha z něj číní ideální poníky pro děti.

Jak je vysoký?
Výška dartmoora nepřesahuje 124 cm.

K čemu se využívá?
Společně s velšem má dartmoor mezi pony jezdecké třídy výjimečné postavení a podstatně přispěl k vývoji britského jezdeckého ponyho. Je velmi populární i jinde v Evropě, v Belgii se tito ponyové dokonce zúčastňují dostihů. Úspěšně se kříží s plnokrevníky a araby a druhá filiální generace, připářována s plnokrevníky, poskytuje vrcholové koně pro cross-country nebo huntery pro soutěže příslušné kategorie.

Odkud pochází?
Plemeno pochází z drsných blat Dartmoorského lesa na jihozápadě Anglie.

Původ:
Fjordský poník je původem z Norska, ale v různých typech ho najdeme po celé Skandinávii a v okolí. Chová se hlavně v Norsku, kde se od počátku 20. století uplatňuje přísný chovatelský systém. Považuje se za norské původní plemeno. Nejvíce se podobá divokému koni Převalského nebo koním z doby ledové.

Stavba těla:
Hlava je široká s malýma ušima. Prsa jsou široká a hluboká. Plec je mohutná, silná, kohoutek je plochý a zaoblený, nevýrazný. Nohy jsou kratší, kostnaté uměrně k tělesné stavbě. Na spěnkách mohou být krátké rousy. Kopyta jsou tvrdá. Záď je silně osvalená, trup je krátký a kompaktní s hlubokým hrudníkem. Tmavohnědá barva a pruh na hřbetě je znakem plemene.

Charakteristické rysy:
Mezi jeho hlavní charakteristické rysy patří nesporně zbarvení srsti. Je jediným domestikovaným plemenem, které si zachovalo původní "divokou" barvu, zvláštní typ béžové (stejně jako u koně Przewalského či tarpana). Naprostá většina fjordů má srst hnědo-béžovou, která může mít světlejší, nebo tmavší variace. Tmavý pruh uprostřed hřívy, "úhoří pruh" a "ptačí ocas" (několik tmavých žíní uprostřed ohonu) jsou černé, případně tmavě hnědé. Mezi vzácnější odstíny patří šedo-béžová a bílo-béžová. Hříva se koním zastřihávala už v dobách Vikingů. Roste přirozeně dlouhá a splývavá, ale zastřihuje se tak, aby tmavé žíně uprostřed přečnívaly nad světlými okraji. Stříhá se od týlu až po kohoutek do krásného oblouku, který zdůrazňuje hřeben krku. Kromě zbarvení charakterizují tohoto koně takzvané "primitivní znaky". Jsou to již jmenované tmavé části hřívy a ocasu, "úhoří pruh", "zebrování" na nohách, občas se mohou objevit i malé hnědé skvrny nad očima nebo na lících a pruhy na šíji.

Temperament:
Je houževnatý a v Norsku je tento koník zařazen mezi národní symboly země. Je to zdravý a otužilý kůň, schopný práce i při velmi skromné potravě. Je vytrvalý, odvážný a zdatný.

Jak je vysoký?
Fjordský kůň je vysoký 132 - 142 cm.

K čemu se využívá?
Fjordští poníci se uplatňují při nejrůznějších zemědělských pracích, včetně sklízení sena a orby. Na odlehlých horských statcích často plně nahrazují traktory. Hodí se ovšem také k jezdecké potřebě. Fjordští poníci sklízejí úspěchy v evropských vozatajských soutěžích a pro svou vytrvalost, odvahu a zdatnost jsou vhodní i pro vytrvalostní jízdy.

Odkud pochází?
Fjordský poník je původem z Norska.

O frízech se zmiňuje římský historik Tacitus (asi 55 – 120 nl), který je sice uznává za všestranně užitečná zvířata, ale velmi nevzhledná.(V té době bychom fríze asi nepoznali, počítali se k chladnokrevným koním, byli hrubší a menší.) Rozkvět tohoto plemene se dostavil až ve středověku, kdy se tito koně stali populárními koňmi rytířskými. měli totiž dvě důležité vlastnosti – byli dostatečně silní na to, aby unesli rytíře v jeho těžké zbroji a zároveň dobře ovladatelní a obratní, aby svému pánovi pomohli vítězit v soubojích. Byli chováni v klášterech a patřili k cenným devizám. Byli i královskými dary a to velice vítanými. V době křižáckých výprav byli kříženi s koňmi orientálními a za 80. leté války(1568 – 1648) je ovlivnili koně španělští a frízani získali ušlechtilost. V této době na hřebci jménem Phryso jezdil i slavný vojevůdce Juan de Austria, nelegitimní syn císaře Karla V. V 15./16. století byli fríští koně pro své jedinečné chody, učenlivost a snadnou jezditelnost využíváni taktéž v jezdeckých školách v Paříži a ve Španělsku. Avšak to již bylo době rytířské pomalu odzvoněno a rytířský kůň začal nacházet uplatnění úplně jinde – a totiž v zemědělství, kde prokazovali sedlákům stejně cenné služby, jako dříve rytířům. Stále se ale uplatňovali jako koně kočároví, to se však začalo měnit v 18. století. Poptávka po kočárových koních pomalu klesala, do popředí zájmu movitých majitelů se dostávala jiná plemena. Fríští koně byli kříženi s dánskými klusáky a dostali nový název – „harddraver“. Jejich nejobvyklejším chodem byl mimochod a na popud krále Viléma I. se přibližně v roce 1820 běhaly dostihy těchto klusáků na 325m. Chov však pomalu skomíral, dobří hřebci byli prodáváni do ciziny a navíc probíhalo křížení s jinými plemeny. Fríským koním hrozilo vyhynutí. Tehdy – doslova za minutu dvanáct- si Holanďané uvědomili, že by o své jedinečné plemeno mohli přijít. Proto byla v roce 1879 ustanovena plemenná kniha „Friesch Paarden Stamboek“, ovšem o rok později v ní bylo zapsáno jen 16 hřebců a 28 klisen. Proto začali holandští chovatelé vykupovat ze zahraničí kvalitní koně. Ale ani přes velké snažení se nedařilo chov pozdvihnout- o tom svědčí i to, že v roce 1908 bylo v plemenné knize jen 10 hřebců a v letech 1910-13 pouze tři (!) plemeníci. Přesto se Holanďané nevzdali a začali hledat také doma, u zemědělců, poslední vhodné klisny. Zlom nastal v roce 1915, kdy byla plemenná kniha rozdělena a kříženci a cizí koně byli vedeni odděleně. Navíc bylo zavedeno zpětné číslování a to pouze černých koní. (Do té doby se totiž frízani vyskytovali v různých barvách.) V roce 1954 obdržel Svaz chovatelů fríských koní titul „královský“, o záchranu těchto koní se zasloužila sama nizozemská královna Beatrix. Když už vypadal chov jako stabilizovaný, došlo v roce 1962 k další krizi a z původních 4000 koní stav poklesl na 974. Za dramatickou situaci mohlo rozšíření traktorů do zemědělství a pro koně se muselo rychle hledat nové uplatnění – zejména v jezdectví. Stabilizace chovu nastala díky státní subvenci Holandského království a zejména díky nezměrnému úsilí pana Dextra, který byl jmenován do čela projektu na záchranu fríského koně. Dnes se již nemusíme obávat zániku tohoto jedinečného plemene. Hlavní plemenná kniha je v hřebčíně v Drachtenu, kde se každoročně konají körungy neboli zkoušky výkonnosti hřebců a účast či dokonce vybrání nového plemenného hřebce je mezi chovateli obrovskou událostí. Nyní se rodí cca 5000 hříbat ročně, 27 000 fríských koní je registrovaných. Na území Holandska bychom jich našli asi polovinu, druhá je roztroušena po celém světě, velice početné zastoupení je zejména v USA, poté následuje Německo, Rakousko, Španělsko a ostatní země.  

Popis plemene

Fríští koně jsou dnes pouze vraníci, přitom kolem roku 1700 bylo jen 50 % vraníků, v roce 1879 ještě 10% jiných barev a v roce 1928 byla do plemenné knihy zapsána ještě i hnědá klisna.
Jsou povoleny jednotlivé bílé chlupy, (např. okolo tlamy, na čele), ale nikdy nesmí jít o ucelený bílý odznak, popřípadě bílé prameny v hřívě, ale nikdy nesmějí mít odznaky na nohách.
Mají ušlechtilou delší hlavu, malé uši, výrazné oči (dědictví po orientálních a španělských koních).
Vysoko nadsazený mohutný krk přechází v oblý kohoutek, záď má strmý sklon, krátké zadní nohy jsou velice silné.
Tělo je válcovité, kopyta nižší a plošší
Typickým znakem je dlouhá bohatá hříva a ohon a rousy na spodní části holení a na spěnkách.
Hříva a ohon sahající až na zem jsou zpočátku rovné, od 4-5 roku kudrnatí. Nikdy se nestříhá ani neprotrhává, ani nekartáčuje, jen probírá prsty.
Hříbata se rodí s vlnitou srstí, která připomíná persián.
Výška hřebců je přibližně 163 cm, klisen 156 cm, jsou to ale koně pozdní, kteří dospívají až na pátém roce a výška se liší i podle příslušnosti koně k jednotlivé mateřské linii.
V současné době se chovají ve třech liniích:
1) barokní - nejméně zástupců, postupně mizí, Holanďané ji považují za staromódní
2) střední – univerzální, jedinci pod sedlo i pro zápřah, nejpočetnější
3) moderní linie – jedná se o „lehčeného“ fríse, velmi ušlechtilého, vhodného zejména pod sedlo
Mají efektní kadencované chody.

Využití

Fríští koně jsou především koně kočároví, ve vícečetném zápřahu se dokáží obdivuhodně sladit i bez velké námahy vozataje. V 2/2 70. let zapřahal čtyřspřeží frísů Tjeerd Velstra, světová jednička ve vozatajství. Vraníci tvoří také ceremoniální ekvipáž holandské královny Beatrix. V Holandsku se zapřahají do vysokých dvojkolek zvaných „sjees“ (vozíků bohatých měšťanů a zemědělců) s originálními černobílými postroji. Muž-kočí sedí ve starofríském kroji na levé straně a čestné pravé místo náleží ženě. Výška kočárů byla velice praktická – na blátivých cestách nebyli pasažéři pocákáni. Efektní vzhled je předurčuje k uplatnění ve filmech. hřebec Goliath si zahrál ve známém filmu Jestřábí žena (Ladyhawk) a nyní jste jistě poznali fríské koně ve francouzském televizním seriálu Modré hlubiny. Stejně populární jsou i v cirkusech, k nám je jako jeden z prvních dovezl drezér a cvičitel Robert Štipka. (Hřebce Romea jste mohli např.obdivovat na Slavnostech koní Kinských v roce 1998.) Fríský hřebec Romke 234 se podílel na regeneraci chovu starokladrubského vraníka a jeho synové vynikali stejnými chody. Dnes se stává „hobby koněm“, mnoho lidí podlehlo jeho kráse a začali se věnovat tzv. baroknímu ježdění. U nás je malé stádo těchto krasavců chováno v Pecínově u Benešova, včetně známého hřebce Jelle van de Lindenhoff. Při odpovídajícím tréninku se mohou účastnit i distančních jízd, ale nehodí se pro skákání.

Povaha

Tito koně jsou naprosto jedineční, jsou to koně závislí na člověku, inteligentní, ochotní spolupracovat a učit se. Jsou klidní, nelekaví a dobře se přizpůsobují novému prostředí. Přímo chtějí vyhovět člověku, jsou velmi přátelští a to včetně odrostlých hříbat i hřebců. Jsou skromní a při vhodném ustájení mohou být v celoročně otevřeném boxu, ale nesnášejí průvan. Zkrátka – žádná encyklopedie ani film vás nepřipraví na „osobní“ setkání s těmito okouzlujícími koňmi!

Silný,solidní a velmi výkonný jezdecký,kočárový a sportovní hannoverský kůň je jedním z nejoblíbenějších teplokrevníků moderního chovu.Ze své minulosti těžkého pracovního koně si uchoval svou spolehlivost a pevné nervy.

Kůň s historií

Historie a původ hannoverského koně se dají přesně vysledovat,něboť tonto kůň započal svou životní dráhu pod patronátem jednoho krále.

V královských službách

Bílí koně z oblasti kolem Hannoveru byli v 17.století velmi ceněni a zdobili erb kurfiřta Ernesta Augusta(1629-1698).Dovezl z Hannoveru koně pro svá kočárová spřežení,zbarvené jako isabely.Až do doby vlády Jiřího V.sloužili tito koně stále u královského dvora.

Hřebčín v Celle

V roce 1735 založil Jiří II.,král Velké Británie a vévoda z Brunšvicka-Lüneburg,hřebčinec v Celle s cílem vyšlechtit plemeno "pro blaho svých poddaných".Hřebčín choval mnoho holštínských koní  ataké koně z Pruska, Dánska,Itálie a Španělska.Cílem chovu byl solidní teplokrevný kůň pro práci v zemědělství.

Lehčí typ

Křížením s teplokrevníky se hannoverský kůň stal lehkým jezdeckým a kočárovým koněm,zůstal však dostatečně silný pro zemědělské práce.Před napolenskými válkami měl hřebčín v Celle sto hřebců,v roce 1816 jich zbylo již jen třicet.Teprve křížením s plnokrevníky a meklenburskými koňmi došlo k opětovnému oživení chovu hannoverských koní.V polovině 19.soletí byl hannoverský kůň svižnější,rychlejší  a příjemněji se na něm jezdilo,nehodil se ale už pro práce v zemědělství.Chovatelé se začali snažit vyšlechtit pro zemědělství opět těžší typ koně.

Sportovní kůň

Po druhé světové válce utrpěl chov koní v důsledku mechanizace zemědělství značný pokles.Z 539 chovnýchhřebců v roce 1948 jich v roce 1963 zbylo jen 149-nejvyšší čas přeorientovat se na chov sportovních koní!Za účelem vyšlechtění sportovního koně a koně pro volný čas křížili chovatelé plnokrevníky, trakény,plnokrevné araby a chovné východopruské hřebce.Těžký hannoverský kůň byl zušlechtěn,získal mnohem víc ohně a prostornější pohyby,aniž by tím utrpěla stabilita a síla původního typu.

Hannoverský kůň dnes

Velmi přísná německá pravidla chovu hannoverských koní zakazují rozšiřovat chov koňmi,kteří neodpovídají požadavkům plemenné knihy.Jednou za rok posuzuje komise hřebce a jejich potomky,kteří musejí absolvovat zkoišky ve všech oblastech.Podle výsledků se hřebci rozdělí do tří kategorií a ti,kteří nepoddali dostatečný výkon,se vyřazují s chovu.Tak vznikl jednotný typ soutěžního koně.

Zvláštní znaky

Dnes je hannoverský kůň na mezinárodních drezurních  a skokových zkouškách počítá mezi ty nejlepší sportovní koně.Za svou dobrou pověst vděčí svému umírněnému tepmeramentu,pružným chodům a obdivuhodným skokanským schopnostem.

Vzhled:je nápadný svou atletiskou a pružnou chůzí,je velký  a má dlouhý, vysoko posazený krk,šikmé plece,silný hrudník a vysoký kohoutek,středně dlouhá hlava s širokým čelem a klidným pohledemobráží jeho vyrovnanou povahu.Hřbet má středně dlouhý,zadní nohy jsou svalnaté,záď spíš vodorovná.Nohy jsou solidní s výraznými klouby a dobře stavěnými kopyty.

Výška v kohoutku:1,68 m

Barva:Jsou přípustné všechny barvy kromě strakoše.

Charakter:je dobromyslný a odvážný,je to jednoduchý kůň s lehkým krokem. Nemá ani životnost angloarabů ani šarm nervózních plnokrevníků,zato ale vyniká svou mírností a zárověň tvrdostí skutečného šampióna.

Původ tohoto koně není zcela znám. Na jeho vzniku se zřejmě podíleli Shirové,welsh cobové, clydesdalové, fellský a dáleský pony.Toto plemeno je nazýváno různě: irský tinker u nás nejznámější, irish cob - oficiálně používané, gypsy horses - původní označení těchto koní. Tito koně neodmyslitelně patří k cikánum ( kočovníkum), kteří dobře rozuměli koním a pod rukama jim vzniklo plemeno, které je velice odolné, nenáročné, klidné, silné a svou barevnosti originální. Bylo časté, že se v noci tajně vydávali za dobrými a kvalitními hřebci do ohrad se svými klisnami, aby tak smíchali kvalitní geny do budoucnosti těchto koní.

Kohoutková výška se pohybuje od 135 až 160 cm. Mezi coby tak najdeme docela velké rozdíly jak ve stavbě těla tak ve výšce i v bujnosti rousů a žíní. Jejich barva je strakatá - hnědý strakáč, černý strakáč, tříbarevní a vyjmečně černí či hnědí s odznaky. Oči můžou mít různě barevné. není vyjimkou každé oko jiné.

Původ:
Lipicáni vznikli v původním hřebčíně ležícím ve vápencovém kraji v Krasu na území Slovinska. V době, kdy byl hřebčín založen, patřila Lipica ještě Rakousku. Krasu vděčí lipicán za tvrdá kopyta a silné kosti, pevné zdraví a dlouhověkost. Od r. 1920 byl chov lipicánů převezen do rakouského Piberu pro Španělskou školu. Lipicáni se však chovají i ve velké části někdejšího Rakouska-Uherska, hlavně ve státních hřebčínech v Maďarsku, Rumunsku a na území bývalého Československa (dnes hlavně v hřebčíně v Topol'čankách na Slovensku). Skoro všude jsou zastoupeny některé ze šesti základních kmenů;  jen Szilvasvardský hřebčín v Maďarsku chová další, a to  Incitato a vlastní linii Tulipan. Typy jsou velmi proměnlivé, ale plemeno si uchovává své výrazné rysy. Všichni lipicáni jsou dobře jezditelní koně. Chov lipicána se však v poslední desetiletích rozšířil  do mnoha evropských zemí a rovněž i do Ameriky a Austrálie.

Stavba těla:
Hlava je obvykle velmi hezká a pěkně zavěšená na krku. Někdy se ve výrazu hlavy projevuje arabský vliv, ale většinou je celkový dojem španělský. Krk je středně dlouhý, výše nasazený a vysoko nesený. Tělo je kompaktní, hluboké a svalnaté, s dostatečně hlubokým hrudníkem. Lipicán není stavěn na rychlost, ideálně však vyhovuje drezurním disciplínám, protože má mohutnou záď. Jemný, hedvábný ohon je vysoko nasazený. Pro lipicána jsou charakteristické krátké, pevné končetiny s plochými klouby, dostatatečným obvodem holeně a tvrdými, pěkně utvářenými kopyty, která jsou památkou na kamenitý kraj kolem Lipice.

Charakteristické rysy:
Moderní lipicáni z Piberu jsou vesměs bílí; hříbata běloušů se rodí tmavá. Příležitostně se v chovu vyskytnou i hnědáci, kteří se ale do chovu nezařazují. Je však tradicí vždy jednoho držet ve Španělské škole. Piberský lipicán je středního rámce, měří málo přes 152 cm, ale některé linie, zejména kočárové typy, mohou být vyšší. Objektem chovu v Piberu byl kůň barokního typu, robustní, se silnými končetinami, mocnou zádí a silným krkem. Často se vyznačuje i mírným klabonosem starošpanělského plemene. Lipicán dospívá pomaleji, ale zato se dožívá vysokého věku. Není výjimkou, když se ve Španělské škole nebo na závodním kolbišti setkáme s lipicánem starším 20 let. Tito koně se běžně dožívají 30 i více let. A co více - vetšinou ve výborné formě, protože jsou proslulí svým pevným zdravím.

Temperament:
Lipicáni mívají výbornou povahu. Ochotně se podřizují výcvikové kázni, aniž by ztratili svůj ohnivý temperament. Jsou velmi učenliví, vynikají vysokou inteligencí.

Jak je vysoký?
Piberský lipicán měří něco málo přes 152 cm.

K čemu se využívá?
Lipicán se využívá k ježdění, ale vyniká i v lehké zápřeži a osvědčují se také v zemědělských pracech. Lipický kůň se využívá hlavně ve Španělské jezdecké škole. To je nejstarší jezdecká akademie na světě. Ačkoli je lipicán využíván především k drezúře, využívá se i jako kočárový kůň. K tomuto účelu je oblíben především v Evropě.

Odkud pochází?
Lipicán pochází ze Lipice ve Slovinsku, kde je drsná vápencová divočina krasu, která podstatně ovlivnila jeho charakter a dala mu jméno.

Původ:
Lusitano, portugalský protějšek andaluského koně, se chová po celém Španělsku. Prostředí, kde žije, je horké a suché. Koně se přirozeně přizpůsobili těmto podmínkám, a díky tomu mají tvrdá kopyta, jemnou srst a nevšední hřívu i ohon. Lusitano i andaluský kůň mají stejný genetický základ, je však pravděpodobné, že vzdáleným předkem lusitana je arabský kůň. Oficiální název lusitana platí až od roku 1966 a je odvozen od jména Portugalska (Lusitania) ve staré latině.

Stavba těla:
Hlava má poněkud vyklenutý profil a v čelní části je nápadně široká. Plece jsou poněkud strmější. Kůň má díky tomu vysokou akci nohou. Kohoutek jen zřídka ostře vystupuje, většinou je nízký, ale i tak dobře završuje plece. U mnohých představitelů plemene je obvod hrudníku menší, než lze očekávat u tak masivního a atletického koně. Krátký hřbet, pevná bedra a šikmá záď vynahrazují některé proporcionální nedostatky.

Charakteristické rysy:
Lusitano má příliš dlouhé holeně, které přispívají k celkovému "nohatému" vzhledu koně. Jinak jsou ale kosti končetin kvalitní. Hříva a ohon jsou bohaté, jemné a vlnité, ohon je nasazen nízko. Lusitano má mnoho vlastností jako andaluský kůň, postrádá však jeho ušlechtilost. rofil je poněkud vyklenutý a v čelní části je hlava nápadně široká. Lusitano se vyskytuje ve všech základních barvách, ale převládají belouši, dále hnědáci a vyskytují se i plaváci a ryzáci.

Temperament:
Lusitano je velice ochotné, vnímavé a inteligentní zvíře. Lidé, kteří s nimi pracují, hovoří o velkém porozumění, které se mezi koněm a člověkem rychle vyvine.

Jak je vysoký?
Lusitano má mnoho vlastností jako andaluský kůň, postrádá však jeho ušlechtilost. Průměrná výška je 157 cm, někteří hřebci však mohou dosahovat výšky až 162 cm.

K čemu se využívá?
Lusitano byl kdysi jezdeckým koněm portugalské kavalerie. Používali ho na lehkou zemědělskou práci, na ježdění i jako kočárového koně. Slávu si získal jako partner portugalského bojovníka s býky zvaného rejoneador. V Portugalsku býka nezabíjí a pro koně by byla ostuda utrpět zranění. Proto se velice cenění koně rejoneadorů trénují v nejrůznějších pohybech. Čelit útočícímu býkovi a zpracovávat rozzuřené zvíře vyžaduje obrovskou odvahu a pohyblivost - vlastnosti typické pro lusitana. Dobře se hodí pro Haute Ecole. V důsledku toho poždadavky na jeho drezurní využití narůstají. I když musí být lusitano rychlý a vyvážený, chody má vznosné, což samozřejmě není na škodu jeho využití v terénu, v kočáře, anebo při drezuře.

Odkud pochází?
Z Andalusie v jižním Španělsku.

 

Jízdní pohodlí,které nabízí svému jezdci, je nesrovnatelné s čímkoliv ostatním.
   Díky svému výjimečně pohodlnému chodu s minimálními otřesy páteře umožňuje jízdu
   na koni i lidem do vysokého věku a všem dalším, kteří by jinak této aktivity
   museli ze zdravotních důvodů zanechat. Paso fino colombiano jsou velmi odolní,
   stavění na celodenní práci v náročném terénu.
   Díky svým kvalitám paso fino colombiano získalo přezdívku Rolls Royce jezdeckého světa
   a je v posledních 20 letech velmi vyhledáváno zvláště v USA. Stejně jako v minulosti
   paso fino jsou ideální rodinní koně na vyjížďky. Jsou pohodlní, aby jezdec mohl vydržet
   dlouhou jízdu v krajině bez cest s mnoha přírodními překážkami, rychlí, aby rychle
   překonali velké vzdálenosti, velmi jistí v kroku, aby nedošlo k žádným nehodám
   ve velmi obtížném terénu, spolehliví a odolní.
   Svůj základní úkol plní stejně dobře jako v předchozích stoletích a jsou za tímto účelem
   stále drženi ve velkém množství na haciendách v Kolumbii a dalších zemích Jižní Ameriky.
   Majitelé těchto koní se mohou zúčastňovat nejrůznějších soutěží, které se těší
   nesmírné oblíbenosti a kde se dnes pohybují velmi vysoké finanční částky.
   Úspěšní jedinci se stávají vyhledávanými plemeniky, nejlepší koně se stávají
   téměř národním symbolem a pýchou.
   Které z kolumbijských plemen si vybrat? Na to si musí každý odpovědět sám,
   podle svého vkusu a s přihlédnutím k tomu, k čemu koně primárně chce. Faktem je,
   že v Kolumbii se všechna plemena používají pro všechny účely - ať na dlouhé vyjížďky
   (u nás distanční závody), práci s dobytkem (u nás westernové disciplíny), atd.
   Soutěže a přehlídky jsou v Kolumbii velmi populární, provázené ohromně vzrušenou
   atmosférou.Vibrace palubovky a odpověďi ohnivého koně zvedají adrenalin hodně vysoko
   jak jezdcům, tak divákům. Názory a preference jsou i v Kolumbii rozdílné.
   Některé autority uvádějí, že paso fino a trocha pura jsou vhodní spíše
   pro rovinatý terén a především pro vyjížďky na dlouhé vzdálenosti od rána do večera
   a trote y galope spolu s trocha y galope jsou spíše pracovní a sportovní koně
   a lepší do kopcovitého či hornatého terénu. Jiní s nimi nesouhlasí a i pro práci
   s dobytkem by paso fino s ničím nevyměnili.
   Všeobecně je možno říci, že nejvýše je ceněno paso fino, po něm trocha pura,
   dále trote y galope a nejméně prestiže má dosud trocha y galope.
   Ve srovnání s diagonálními chody je paso fino ve svém chodu rychlejší
   (uvádí se, že dosahuje až 45-50 km/hod) než trote nebo trocha, kteří musí začít cválat,
   aby udrželi rychlost s paso fino. Samozřejmě v trysku záleží na každém jedinci.
   Pro úplnost informace je třeba poznamenat, že trote y galope a trocha y galope působí
   impozantnějším dojmem svým větším tělesným rámcem a pomalejším a vznosnějším
   pohybem nohou a mají mnoho svých zapálených příznivců.

  Během své několikasetleté nadvlády Mauři dovezli od 7. století ze severní Afriky
 do Španělska přes 300.000 berberských koní, kteří převládli a rozhodujícím způsobem
 tam tehdy ovlivnili chov. Kolumbijci udávají původ svých koní od těchto starých
 berberských koní, které při své druhé plavbě do Ameriky v r. 1493 dovezl ze Španělska
 na ostrov Isla Espaňola, dnešní Santo Domingo, Kryštof Kolumbus.
 Královský pár Fernando a Isabela se osobně starali o to, aby do Nového světa
 byli dopraveni také koně. Bylo to 20 hřebců a 5 kobyl - tehdy se ve Španělsku
 jezdilo a válčilo výhradně na hřebcích. Je zajímavé pozorovat, jak přírodní výběr
 a tvrdá práce modelovaly a zlepšily původně dovezené mizerné koně
 - sám Kryštof Kolumbus si stěžoval u panovníka, že došlo k záměně koní
 a místo původních kvalitních koní byly naloděny herky.
 V Santo Domingu a na Kubě Španělé založili chovatelské stanice, odkud posílali koně
 na další výpravy do Jižní, Střední a Severní Ameriky, případně i zpět do Španělska,
 zatímco dovozy z Evropy byly v pozdějších stoletích minimální.
 Na karibské pobřeží Nueva Granada, nynější Kolumbie, koně poprvé dovezl v roce 1524
 Rodrigo de Bastidas, dále také Alonso de Ojeda a Jiménez de Quesada,
 a odtud se postupně dostávali do vnitrozemí. Kolumbijské historické prameny uvádějí,
 že původní berbeři, kteří pronikli na americkou pevninu, byli malí,
 šlachovití mimochodníci na kratší noze, s mimořádně ohnivým temperamentem.
 Kolumbijci si dodnes berberů a jejich kvalit cení výše než arabů.
 V následujících stoletích šel vývoj chovu ve Španělsku a Jižní Americe odlišným směrem.
 Ve Španělsku bylo zájmem vyšlechtit krásného kočárového koně s elegantními chody
 - světoznámého andalusana či správněji pura raza espaňola, k čemuž používali křížení
 s většími a robustnějšími středoevropskými plemeny (fríský kůň a později
 anglická plemena). Dle názoru jihoamerických chovatelů je současný PRE
 již velmi vzdálen svým předkům a v důsledku křížení ztratil značnou část
 své původní ohnivosti a pohyblivosti. V důsledku křížení s jinými plemeny
 převládly diagonální chody a mimochodníci ve Španělsku v podstatě vymizeli
 a pokud něco z původních berberů přežívalo, po francouzská invazi v r. 1808 nezbylo nic.
 Naproti tomu v Jižní Americe a zvláště v Kolumbii byly rozvíjeny chovy
 původně dovezených berberů s důrazem na to, aby byli schopni splnit to základní
 co se po nich požadovalo - spolehlivě přepravovat jezdce na velmi dlouhé vzdálenosti
 v nesmírně náročném terénu, později také efektivně pracovat s velkými stády dobytka.
 Vzhledem k velkým rozlohám, horským masivům And a dalším přírodním překážkám
 se chovy v jednotlivých zemích vyvíjely v podstatě samostatně a z původního jednotného
 criolla vznikla různá plemena ať mimochodníků nebo koní s diagonálními chody.
 V Evropě je z nejrůznějších engyklopedií známé peruánské paso, které se většinou
 pohybuje dvoudobým mimochodem (došlapuje zároveň přední i zadní nohou),
 při němž výrazně rozmetá předními končetinami do stran. Toto plemeno je velmi odlišné
 od paso fino colombiano, ať způsobem mimochodu, stavbou těla nebo úhlením,
 a rozmetání do stran je u kolumbijských plemen považováno za vážnou vadu.
 Jiný evoluční proces byl také u paso fino portoriqueňo - menší mimochodník z Portorika
 - kde byl přikřížen v minulosti Morgan. Je však (i když nedosahuje jeho kvalit)
 kolumbijskému paso fino podstatně bližší než paso peruano. Dokladem původnosti
 mimochodu u předků dnešního paso fino colombiano jsou polodivoká stáda koní, která žijí
 na karibském pobřeží v departamentu Guajira. Dnešní kolumbijská plemena jsou výsledkem
 450leté adaptace, vlivu životního prostředí, selekce a genetické práce chovatelů.

Původ:

Americký quarter, nebo také americký honácký kůň, je známý jako vůbec nejstarší americké plemeno. Kolem roku 1700 američtí kolonisté dovezli plnokrevné hřebce a klisny spolu s malými koňmi, které byli dovezeni do severní Ameriky španělskými mořeplavci. Díky tomu vznikl silný. schopný kůň, který byl používaný k jezdectví, na práci a k tahání vagonů a pluhů, ale také byl využíván k závodům na krátkých tratích. Americký quarter získal své jméno díky jeho rychlosti, tento kůň dokáže uběhnout vzdálenost čtvrt míle za hodinu. Mnoho lidí považuje amerického quartera za světově nejpopulárnější plemeno. Tyto koně jsou známí svým znamenitým  temperamentem, přizpůsobivou povahou a značnou schopností zvládat mnoho disciplín.

Stavba těla:

Krásná hlava, malé uši a dobře vyvinuté čelisti. Vyrovnaná, atletická postava, krátká záda, široký hrudník a svalnatá záď. Může být podsaditý a zavalitý, ale někteří koně jsou vyšší a více sklonění díky jeho ušlechtilým rysům.

Charakteristické vlastnosti:

Všestranný, pracovitý a spolehlivý. Vyskytuje se v 16 různých zbarveních, ale nejčastější je ryzák.

Temperament:

Honáčtí koně mají vrozený "kravský smysl" a jsou schopni předvídat pohyby dobytka. Plemeno je známo svou příjemnou povahou a ušlechtilostí a proto se používá pro celou řadu činností.

Jak je vysoký?

Dosahuje výšky v kohoutku 145 - 163 cm.

K čemu je nejvíce využívaný?

Dnes se předvádí při rodeu a stále soutěží na krátkých tratích. Je to oblíbený kůň pro terénní a rekreační ježdění. Dostihy quarterů jsou dnes v USA stále populárnější a výhry často dokonce přesahují ceny z dostihů plnokrevníků. Dnes honácký kůň zažívá velkou renesanci ve westernovém stylu soutěží, jako jsou závody kolem barelů atd.

Odkud pochází?

Pochází z USA a ze severní Ameriky.

Rocky Mountain pony

Původ:
Rocky Mountain poník vznikl péčí Sama Tuttlea ve Stout Springs v Kentucky, USA. Tento muž měl koncesi na jezdeckou dopravu ve státním parku Natural Bridge, kde vozil návštěvníky po stezkách na úpatí Apalačských hor. Tam vzniklo toto plemeno. Neschůdná krajina, kterou museli poníkové po stezkách překonávat, vedla ke vzniku plemene s vynikajícíma nohama a úžasně jistým krokem. Jezdci, zvlášť ti nezkušení, navíc velmi ocenili pohodlný mimochod tohoto koně. Nyní je zaregistrováno kolem 2000 koní (a to nejen v USA, ale i v Kanadě), neboť fanoušků a lidí, kteří mají zájem o tyto koně, stále přibývá. Není divu. Pouhý pohled stačí, abyste se zamilovali do čokoládově hnědého koně se zlatou hřívou. A co teprve sednete-li si do sedla! V Americe se říká, že nad každým koněm by měla viset varovná cedule: Nezkoušejte si sednout na tohoto koně, pokud si ho nechcete koupit a nekupujte jednoho, dokud nemáte místo pro celé stádo!

Stavba těla:
Hlava je jemná, inteligentní, nemá masité žuchvy a má příjemný bystrý výraz. Nohy má štíhlé, suché a jejich holenní kosti jsou příliš dlouhé a nemají dostatečný obvod. Karpální klouby jsou ploché, spěnky příliš dlouhé. Zadní nohy jsou pevné, suché a zdravé. Postoj zadních končetin je velmi úzký, proto, aby si je kůň při mimochodu "nestrouhal".

Charakteristické rysy:
Nejžádanější a nejzajímavější je již zmíněná čokoládově hnědá barva se zlatou hřívou a ocasem. Povoleny jsou i ostatní základní barvy kromě běloušů. Bílé odznaky se smějí nacházet pouze na hlavě a spodní části končetin. Hříva i ocas bývají dlouhé a bohaté. Hříbátka se nejčastěji rodí světlá - pískově hnědá a jejich srst postupně tmavne. Charakteristickou vlastností je dlouhověkost. Take se vyznačuje širokou hrudí a výraznýma očima.

Temperament:
Koně mají zpravidla výborný charakter a zacházení s nimi je snadné. I hřebce lze použít pro výcvik začátečníků.

Jak je vysoký?
Dnešní Rocky Mountain Horse se vyznačuje kohoutkovou výškou od 145 do 165 cm.

K čemu se využívá?
Na přelomu 19. a 20. století se koně využívali zejména pro práci na farmách, teprve později se začali používat pro rekreační ježdění a zábavu. Právě onen specifický chod je důvodem, proč zájem o mimochodníky v poslední době vzrůstá. Zaručuje příjemné svezení, neboť jezdce nevytřese jako při klasickém ježdění. Díváte-li se na jezdce za vysokým plotem, kdy není vidět kůň pod ním, myslíte si, že jede na kole. A přitom kůň sám se celý natřásá a hází sebou, téměř jako by kulhal. U nás se mimochodníci nevyksytují - a pokud, potom je to spíše vada, než cílevědomé šlechtění. Ale v Americe je jejich počet značný a zájem o ně stále roste. Existují také různé typy soutěží, kde se mohou uplatnit. Hodnotí se buď krása a lehkost pohybu (ať už pod sedlem, či v lehkém zápřahu), nebo vytrvalost a rychlost u závodů distančních. Velký zájem však mají o tyto koně i lidé, kteří si rádi zajedou na vyjížďku jen tak, pro vlastní potěšení.

Odkud pochází?
Pochází z chovu, jehož předkové byli dovezeni ze Španělska do Ameriky.